Content uploaded by Marek Čapoun
Author content
All content in this area was uploaded by Marek Čapoun on Jul 21, 2023
Content may be subject to copyright.
MYKOLOGICKÉ
LISTY 154
Kropilečka jednovýtrusá – Unilacryma unispora. PR Kostelecké bory, 12. VII. 2021, foto L. Zíba
rová (k článku na str. 34).
Kornice nejlysejší – Encoelia glaberrima. NP Podyjí, Granátové jámy, 28. VII. 2018, foto M. Ča
poun (BRNM 829054) (k článku na str. 1).
Časopis
České vědecké společnosti pro mykologii
Praha 2023
ISSN 12135887
OBSAH / CONTENTS
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
Čapoun M., Čapounová H., Čapounová M.:
Vzácnější a málo známé askomycety Národního parku Podyjí –
nálezy z let 2017–2021. Část I. Leotiomycetes a Sordariomycetes
Rare and less known ascomycetes from Podyjí National Park – collections
from 2017–2021. Part I. Leotiomycetes a Sordariomycetes .................................. 1
Ševčíková H.:
Nález vzácné destice okrouhlé – Gyromitra parma – v Moravském krasu
a její rozšíření v České republice
Record of the rare Gyromitra parma in the Moravian Karst
and its distribution in the Czech Republic ........................................................ 24
Zíbarová L.:
Slzohlávka rezavá – Dacryonaema rufum a kropilečka jednovýtrusá ‒
Unilacryma unispora – dvě zajímavé kropilkotvaré houby
Dacryonaema rufum and Unilacryma unispora –
two remarkable species of Dacrymycetales ...................................................... 34
Vampola P., Kříž M.:
České jmenosloví evropských druhů chorošů – 3. část (O–R)
Czech nomenclature of European poroid fungi – Part III (O–R) .................... 45
Zprávy z výboru ČVSM
(Výročí členů ČVSM v roce 2023)
Information from the Board of the Society
(Anniversaries of ČVSM members in 2023) ................................................... 73
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
VZÁCNĚJŠÍ A MÁLO ZNÁMÉ ASKOMYCETY NÁRODNÍHO PARKU PODYJÍ –
NÁLEZY Z LET 2017–2021
ČÁST I. LEOTIOMYCETES ASORDARIOMYCETES
Marek Čapoun, Hana Čapounová, Markéta Čapounová
Lužická 10, 669 02 Znojmo; houbyznojemska@gmail.com
Čapoun M., Čapounová H., Čapounová M. (2023): Vzácnější a málo známé askomycety ná
rodního parku Podyjí – nálezy z let 2017–2021. Část I. Leotiomycetes aSordariomycetes. –
Mykologické Listy no. 154: 1‒23.
Článek představuje první část publikace shrnující nálezová data sběrů a prvonálezů některých
vzácnějších, méně známých či pravděpodobně přehlížených druhů vřeckovýtrusých hub v ná
rodním parku Podyjí z let 2017 až 2021 a týká se druhů ze skupin voskovičkoplodých (Leo
tiomycetes) a tvrdohub (Sordariomycetes). Jsou diskutovány ekologické nároky uváděných
taxonů a údaje z relevantních literárních a herbářových zdrojů jsou srovnány s vlastními po
znatky z terénu. U druhů s ojedinělým výskytem na území ČR – Encoelia glaberrima aSpa
thularia rufa – a také u druhů, které jsou nacházeny častěji, ale bývají zřídka dokladovány –
Sclerencoelia fraxinicola aIllosporiopsis christiansenii – jsou pak prezentovány přehledy ex
sikátů uložených v nejvýznamnějších veřejných i soukromých herbářích v ČR.
Klíčová slova: NP Podyjí, askomycety, Leotiomycetes, Sordariomycetes, Červený seznam
makromycetů ČR.
Čapoun M., Čapounová H., Čapounová M. (2023): Rare and less known ascomycetes from
Podyjí National Park – collections from 2017–2021. Part I. Leotiomycetes and Sordariomy
cetes. – Mykologické Listy no. 154: 1‒23.
The paper presents the first part of a publication summarising records of collections and first
finds of some rare, less known, or hitherto probably overlooked ascomycetes in the Podyjí
National Park in the years 2017–2021, dealing with species of the Leotiomycetes and Sordar
iomycetes groups. The ecological requirements of the mentioned taxa are discussed, and in
formation from relevant literary and herbarium sources are compared with knowledge gained
during the field research. For species with a rare occurrence in the Czech Republic, i.e. En
coelia glaberrima and Spathularia rufa, and also for species found more often but rarely docu
mented, i.e. Sclerencoelia fraxinicola and Illosporiopsis christiansenii, overviews of
exsiccates deposited in the main public and private herbaria in the Czech Republic are pre
sented.
1
ODBORNÉ ČLÁNKY
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
Úvod
Národní park Podyjí je územím, kde mykologická výzkumná činnost doposud
probíhala ve vcelku pravidelných vlnách, přičemž počátek systematického mykolo
gického zájmu o tuto oblast lze klást do 60. a 70. let minulého století. Tehdy zde pů
sobil někdejší botanik Jihomoravského muzea ve Znojmě, mykolog a jeden
z pozdějších iniciátorů vzniku NP Podyjí J. Krejčí a také amatérský mykolog a učitel
na jedné ze znojemských základních škol L. Fiala. V 80. letech zájem o makromy
cety regionu poněkud utichl, krom několikerých návštěv F. Kotlaby a Z. Pouzara
z Národního muzea v Praze či jihlavského polyporologa P. Vampoly. Druhá vlna
zájmu se spustila krátce po vyhlášení NP Podyjí v první polovině 90. let 20. století
díky V. Antonínovi a A. Vágnerovi z Moravského zemského muzea v Brně – jejich
rozsáhlá studie (Antonín et Vágner 2000) se stala bytelnou základnou pro všechnu
další mykologickou práci v Podyjí. Po další asi desetileté pauze nastalo třetí období
výzkumu zásluhou J. Běťáka, jehož práce z let 2010–2014, krom autorství či spolu
autorství několika pozoruhodných časopiseckých článků, vyvrcholila, alespoň pro
zatím, velmi zevrubným inventarizačním průzkumem některých vybraných lokalit
v NP Podyjí. Kromě již jmenovaných je nutno vyzdvihnout také příspěvky D. Dvo
řáka a P. Hroudy z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a M. Tom
šovského z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně (dále viz
Antonín et Vágner 2000, Běťák 2015a).
Hlavním předmětem zkoumání byla většinou mykobiota NP Podyjí v celé své
šíři. Výzkumné aktivity se zaměřovaly především na některé skupiny bazidiomycetů
či se věnovaly podrobněji některým lokalitám anebo zpravovaly mykologickou obec
o zajímavých nálezech a prvonálezech (viz dále např. Antonín et Běťák 2013, Běťák
et Dvořák 2014, Běťák 2015b, Běťák et Čapoun 2015, Tomšovský et al. 2021, Dvo
řák 2022).
Velmi pestré spektrum biotopů, které NP Podyjí skýtá, se odráží v rozmanitosti
nejrůznějších skupin makromycetů v souvislosti s jejich ekologickými nároky, jak
co do trofismu či fenologie, tak co do ekologické stability či naopak zranitelnosti
stanovišť. Vřeckovýtrusé houby, byť během hlavních vln mykologického bádání
v NP Podyjí nebyly nikdy opomíjeny1, zůstávaly přece jen poněkud na okraji zájmu.
Autoři tohoto článku se proto pokusí tento nepoměr alespoň trochu zmírnit.
První část příspěvku o vzácnějších a málo známých askomycetech NP Podyjí
se týká druhů ze skupin Leotiomycetes aSordariomycetes.
2
1Ze skupiny Sordariomycetes lze připomenout např. sběry vzácných káčovek (Biscogniauxia
cinereolilacina, B. simplicior) nebo bolinek (Camarops microspora, C. plana, C. tubulina);
dále viz Antonín et Vágner (2000), Běták (2015a).
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
Materiál a metodika
Terénní práce se odehrávala v letech 2017–2021 a spočívala ve snaze o moni
torování lokalit, které se jevily dle dřívější výzkumné činnosti pozoruhodnými či
alespoň slibnými; přesto byly mnohé z nálezů zcela náhodné, a o to více překvapivé.
Recentní lokality se zajímavými nálezy pak byly navštěvovány opakovaně. Ke
vstupu na místa nacházející se v klidovém území národního parku (dřívější I. a II.
zóna NP) a ke sběru materiálu nám byla rozhodnutím Správy NP Podyjí udělena vý
jimka ze zákazů ve zvláště chráněných územích dle § 43 zákona 114/1992 Sb.
Přednost dostávaly lesní biotopy, zejména porosty na bazickém podloží (vá
pence, spraše) s humóznějšími půdami a fluviálními sedimenty. Pozornost byla pri
márně zaměřena na vřeckovýtrusé makromycety (v tradičním smyslu, tj. s průměrem
plodnic či stromat nad 2 mm) s terestrickým a lignikolním růstem. Z hlediska feno
logie bylo naší snahou zachytit všechna růstová období. Na místě nálezu byl vždy
pořízen záznam o biotopu a substrátu, byly spočítány plodnice či byl jejich počet
odhadnut, byly zapsány zeměpisné souřadnice stanoviště (www.mapy.cz) a odebrán
materiál pro mikroskopování a herbářové položky, které byly uloženy do sbírek Mo
ravského zemského muzea v Brně (BRNM) a Jihomoravského muzea ve Znojmě
(MZ). Ex situ pak byly upřesněny geologické poměry stanoviště (www.geology.cz).
K mikroskopickému zkoumání jsme použili optický mikroskop Bio Blue SM 4253
do zvětšení 1000× a obvyklá reagencia a barviva. Mikroskopován byl, až na výjimky,
čerstvý materiál, měření askospor, popř. vřecek, bylo prováděno vždy ve vodě. Ur
čovací klíče a další zdroje informací jsou uvedeny v seznamu literatury, některé
sběry byly revidovány specialisty elektronickou cestou (www.ascofrance.com). O in
formace týkající se dřívějších nálezů některých vybraných druhů z území ČR byli
požádáni kurátoři nejvýznamnějších veřejných mykologických herbářů a někteří
další profesionální i amatérští mykologové a mykoložky.
Vědecká jména jsou obvykle získána z databáze MycoBank (www.mycobank.org),
česká jména jsou sjednocena dle Encyklopedie hub a lišejníků (Antonín 2006), popří
padě dle Ottovy encyklopedie hub (Hagara 2015) či dle Přehledu hub střední Evropy
(Holec et al. 2012). Dále jsou uváděna některá synonyma, pod nimiž je taxon v použi
tých zdrojích prezentován, a případně také kategorie ohrožení dle Červeného seznamu
makromycetů ČR (Holec et Beran 2006) nebo dle vyhlášky Ministerstva životního
prostředí ČR č. 395/1992 Sb. Dále uvádíme katastr obce, do něhož spadá lokalita vý
skytu, a příslušný segment NP Podyjí dle jednotné lokalizace nálezových dat v NP Po
dyjí (Stejskal 2011), nadmořskou výšku (www.mapy.cz), dále stručný popis stanoviště,
datum nálezu, jména nálezce a určovatele a případný údaj o herbářové položce.
V dalším textu charakterizujeme ekologické nároky druhu, jak bývají uváděny
v literárních a herbářových pramenech, tyto údaje konfrontujeme s našimi vlastními
3
poznatky a doplňujeme případně poznámky k determinaci či taxonomii. U vybraných
druhů pak shrnujeme předchozí dokumentované nálezy či sběry z území ČR2.
V textu jsou použity následující zkratky: auct. (auctorum) = v pojetí různých
autorů; aff. (affinis) = příbuzný, blízký; comm. pers. (communicatio personalis) =
osobní sdělení; údaj, který není publikován či není dohledatelný; conf. (confirmavit)
= potvrdil určení; ČS = Červený seznam hub (makromycetů) České republiky (Holec
et Beran 2006); DD (data deficient) = taxon, o němž jsou z hlediska jeho ohrožení
nedostatečné údaje (kategorie ohrožení dle ČS); det. (determinavit) = určil; doc. vid.
(documentum vidit/viderunt) = viděl/viděli fotografie makroznaků a mikroznaků
a jejich popis; samotný exemplář nestudován; EN (endangered) = ohrožený taxon
(kategorie ohrožení dle ČS); ibid. (ibidem) = na stejném místě; leg. (legit) = sbíral;
not. (notavit) = zaznamenal (exemplář byl v terénu zjištěn, nebyl však sebrán); NT
(near threatened) = téměř ohrožený taxon (kategorie ohrožení dle ČS); p. (pagina)
= strana; rev. (revidit) = revidoval určení; s. str. (sensu stricto) = v užším smyslu;
sec. (secundum) = podle, dle; SO = silně ohrožený taxon (kategorie ohrožení dle
vyhl.); soc. (socius/socii) = spolu s (společný výskyt); syn. = synonymum; VU (vul
nerable) = zranitelný taxon (kategorie ohrožení dle ČS); vyhl. = vyhláška Minister
stva životního prostředí České republiky č. 395/1992 Sb.
Herbáře, ze kterých pocházejí citované položky, jsou uvedeny následujícími
oficiálními zkratkami: BRNM – Moravské zemské muzeum, Brno; HR – Muzeum
východních Čech v Hradci Králové; MZ – Jihomoravské muzeum ve Znojmě;
PRC – Univerzita Karlova v Praze; PRM – Národní muzeum, Praha.
Výsledky a diskuse
LEOTIOMYCETES
Ascotremella faginea (Peck) Seaver – mozkovka rosolovitá
ČS: VU; vyhl.: SO
Čížov, Klaperův potok dolní, 375 m n. m., tlející kmen listnáče ležící na břehu vysychajícího
potoka na zastíněném stanovišti se stopami ruderalizace, 12. VIII. 2018 not. H. Čapounová,
det. M. Čapoun. – Vranov nad Dyjí, Býčí hora, 485 m n. m., mohutný tlející kmen Fagus
v přírodě blízkém lesním porostu, 9. VIII. 2020 not. H. Čapounová, det. M. Čapoun.
Vzácný saprotrof rostoucí na dřevě listnáčů, zejm. buku, ale i lísky, javorů, vrb,
olší, habru, jilmů nebo jasanů či černého bezu, výjimečně i jehličnanů (Hagara 2015)
bývá nalézán hlavně ve vyšších polohách, v přirozených lesích pralesního typu
4
Mykologické listy, Praha, no. 153, 2022. ISSN 12135887
2Uvádějíli příslušné zdroje přesné zeměpisné souřadnice, sjednocujeme jejich různé formáty
do jednotného tvaru ve stupních, minutách a vteřinách se zaokrouhlením na desetiny vteřin.
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
a v přírodě blízkých lesních porostech (Svrček 2006a). Náš nález ze sezóny 2018
však podporuje hypotézu o rozšiřování areálu výskytu druhu i mimo hodnotná území
a dokládá, že jeho výskyt je reálný také na méně kvalitních či dokonce mírně rude
ralizovaných stanovištích v nižších polohách. Proto se s mozkovkou rosolovitou již
nepočítá v návrhu novelizace vyhl. č. 395/1992 Sb. (Kříž et al. 2017).
V NP Podyjí je tak druh znám již ze tří lokalit – krom výše uvedených je evi
dován nález z 90. let minulého století ze segmentu Braitava, jejž tvoří z větší části
svažité bučiny a suťové lesy (Antonín et Vágner 2000).
Capitotricha bicolor (Bull.) Baral ‒ dlouhochlupka dvoubarvá
syn.: Dasyscyphus bicolor (Bull.) Fuckel, Lachnum bicolor (Bull.) P. Karst.
Hnanice, Fládnitzká chata, 355 m n. m., spadané i připojené tenké větvičky Quercus na
xerotermním stanovišti, 7. III. 2020 leg. et det. H. Čapounová, rev. M. Čapoun (MZ 18459).
– Ibid., 10. IV. 2020, not. M. Čapoun.
Drobný, byť barvou nápadný druh. Matočec et al. (2005) jej považují za velmi
hojný v listnatých lesích od nížin až po horské polohy, kde obývá odumřelé dřevo
některých listnáčů, např. dubů, olší, buku, lísky nebo habru. Šandová et al. (2018)
však dle molekulárních i mikromorfologických znaků vymezují pro C.bicolor s. str.
coby hostitele pouze dřevo dubů, lísky, hlohů a bříz a poukazují na rozdíly oproti
exemplářům z buku nebo olše. Druh obývá odumřelé okorněné i částečně či zcela
odkorněné větvičky hostitele (Suková 2005), naše pozorování dokládá, že mohou
být jak spadané, tak i dosud připojené. Uvedená lokalita je v NP Podyjí dosud oje
dinělou, avšak v teplejších a zejména sušších obdobích mohou být seschlá apotecia
snadno přehlížena. Nelze proto prozatím odhadnout, nakolik frekventovaný tento
druh v NP Podyjí je, přesto jej však nemůžeme pokládat za běžný.
Cudoniella clavus (Alb. & Schwein.) Dennis ‒ vodnička potoční
ČS: NT
Čížov, Na pláni, 390 m n. m., tlející silnější i tenčí větve listnáčů zpola ponořené v proudící
vodě bezejmenného potoka, 8. V. 2017 leg. et det. M. Čapoun (BRNM 829049). – Ibid.,
1. V. 2018 not. M. Čapoun. – Ibid., 1. V. 2019 not. M. Čapoun. – Ibid., 25. IV. 2020 not.
H. Čapounová. – Ibid., 24. V. 2020 not. H. Čapounová – Ibid., 15. V. 2021 not. H. Čapounová.
– Ibid., 19. VI. 2021 not. H. Čapounová.
Vlhkomilný druh, který obývá tlející větve listnáčů, řidčeji jehličnanů, a od
umřelé zbytky bylin alespoň částečně ponořené v čisté tekoucí vodě zejm. potoků
a pramenišť; druh je pokládán za dobrý indikátor čistoty vod (Svrček 2006b, Antonín
2006) a na vhodných stanovištích tvoří v jarních měsících bohaté skupiny plodnic.
Dřívější lokalitu výskytu v NP Podyjí v segmentu Lukovský potok (tehdy Rambach,
Antonín et Vágner 2000) se v současnosti nepodařilo ověřit, zatímco populace druhu
5
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
na recentní lokalitě se jevila jako velmi stabilní. V sezóně 2021 však byl zjištěn úby
tek plodnic, a to až o dva řády – ze stovek na jednotky, což představuje poměrně
hrozivý pokles. Jistě se může jednat o ojedinělý a nezávažný výkyv, avšak důvody
mohou také tkvět ve změně chemismu vod potoka v důsledku rekonstrukce hráze
a odbahnění nádrže Čížovského malého rybníka, který je několik desítek metrů proti
proudu potokem napájen, a/nebo v důsledku vyhloubení nové tůně o dalších několik
metrů dál směrem k prameništi (Správa NP Podyjí 2021b), přičemž účinek těchto
změn realizovaných v sezoně 2018 se neprojevil během let 2019 a 2020, nýbrž se
zpožděním. Teprve další sezóny ukážou, nakolik životaschopnou populace druhu na
lokalitě skutečně je. Nicméně pravidelné monitorování stanoviště v době před uve
denou rekonstrukcí dokládá, že určitá míra přirozené eutrofizace stojatých vod, které
následně stanovištěm protékají, není překážkou pro prosperující populaci vodničky
potoční – zdroje uvádějí, že bahnitý sediment na dně nádrže rybníka dosahoval
hloubky až 90 cm a zabíral bezmála polovinu objemu nádrže (Správa NP Podyjí
2021a).
6
Dlouhochlupka dvoubarvá – Capitotricha bicolor. NP Podyjí, Fládnitzká chata, sběr 10. IV.
2020, foto ex situ 12. IV. 2020 M. Čapoun (MZ 18459).
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
Encoelia glaberrima (Rehm) Kirschst. ‒ kornice nejlysejší
Syn.: Cenangium glaberrimum Rehm, Cenangium pilatii Velen.
Čížov, Granátové jámy, 290 m n. m., spadlá tenká větev Carpinus na okraji teplého listnatého
lesa na bazickém podkladu, 28. VII. 2018 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun, conf. (doc.
vid.) A. Polhorský (BRNM 829054). – Ibid., 4. VIII. 2019 not. H. Čapounová. – Čížov, Kozí
stezky, 380 m n. m., spadlá tenká větev Carpinus v teplém listnatém lese na bazickém
podkladu ve svahu s jihovýchodní expozicí, 12. VII. 2020 leg. et det. M. Čapoun (BRNM
829055).
Velmi vzácný askomycet rostoucí saprotroficky na odumřelých větvích habru
(Antonín 2006), plodnice vyrůstají ve skupinách nebo ve shlucích v teplých obdobích
roku. Na území Čech byl druh sbírán poprvé roku 1924 A. Pilátem v Podbrdí (viz
níže).
Dosavadní dokladované sběry z území ČR:
sub Encoelia glaberrima (Rehm) W. Kirschst.: Poblíž Mníšku v Čechách, na kůře Carpinus
betulus (a nikoli Fagus, jak je zaznamenáno v protologu), VIII. 1924, leg. A. Pilát, det.
J. Velenovský sub Cenangium pilatii Velen., rev. M. Svrček (PRM 148434, sec. Svrček 1982).
– Rataje na Sázavě, Poříčko na Sázavě, 3. IX. 1944 det. Mirko Svrček (PRM 936190). –
Černošice, in valle rivi Švarcava, 10. XI. 1979 leg. et det. Mirko Svrček (PRM 936180). –
Český kras, PrahaRadotín, Černé rokle, 253 m n. m., 49°59’32.1“N, 14°20’31.7“E, na
spadnutom konári Carpinus betulus v teplom listnatom lese (Carpinus, Quercus, Acer) na
okraji malého lomu, 8. X. 2016 leg. et det. L. Janošík (PRC 8991).
sub Encoelia glaberrima (Rehm) Svrček: Krčský les (silva) prope Pragam, ad ramos in corona
Carpini betuli, 2. IX. 1955 leg. F. Kotlaba, det. M. Svrček (PRM 816786).
V herbáři PRC je tedy uložen jediný recentní sběr z Čech a naše nálezy pak
znamenají vůbec první doložený výskyt druhu na Moravě; na Slovensku byla kornice
nejlysejší poprvé sbírána v roce 2013 (Mihál et al. 2015). Druh však může být pře
hlížen – jednak pro nevelké rozměry apotecií, která v teplém a suchém období mohou
rychle sesychat, ale zejména nelze vyloučit, že se plodnice objevují na ještě připo
jených odumřelých větvích vysoko v korunách stojících stromů; ostatně Kotlaba na
schedě položky PRM 816786 explicitně uvádí „ad ramos in corona Carpini betuli“.
Druh je prozatím klasifikován v rodě Encoelia, fylogeneticky však náleží do rodu
Rutstroemia (comm. pers., A. Polhorský, 24. 8. 2018).
Vzhledem k ojedinělosti nálezů navrhujeme druh uvést v nové verzi Červeného
seznamu makromycetů ČR a zařadit jej do kategorie DD.
Holwaya mucida (Schulzer) Korf & Abawi ‒ voskovička černavá
ČS: EN
Vranov nad Dyjí, Býčí hora, 480 m n. m., padlý mechatý kmen Tilia ve smíšeném lese, 30. VII.
2017 not. M. Čapounová, M. Čapoun; anamorfní stadium. – Ibid., 8. X. 2017 leg. et det.
M. Čapoun; anamorfní i teleomorfní stadium (BRNM 829130). – Ibid., 3. XI. 2018 not.
H. Čapounová; anamorfní i teleomorfní stadium. – Ibid., 10. XI. 2018 not. H. Čapounová;
7
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
anamorfní i teleomorfní stadium. – Ibid., 17. VIII. 2019 not. H. Čapounová; anamorfní
stadium. – Ibid., 13. IX. 2020 not. H. Čapounová; anamorfní i teleomorfní stadium. – Čížov,
Kozí stezky, 340 m n. m., padlý kmen Tilia v listnatém lese na bazickém podkladu v prudkém
svahu s východní expozicí, 23. IX. 2018 not. H. Čapounová; anamorfní stadium. – Ibid., 2. III.
2019 not. M. Čapounová; anamorfní stadium.
Poměrně vzácný druh osidlující tlející kmeny především lip, ale i olší, dubů
a několika dalších listnáčů (Hagara 2015) na vlhčích stanovištích, např. v suťových
lesích, luzích a hlubokých údolích (Běťák 2015a). Prvonález pro Českou republiku
zaznamenali Antonín et Vágner (2000) právě v NP Podyjí, a to na dřevě lípy na lo
kalitě Braitava, další pak na olši na lokalitě Lukovský potok (tehdy Rambach).
Vzhledem k tomu, že segmenty Braitava a Býčí hora spolu sousedí, a také s ohledem
na to, že naše nálezy z Býčí hory pocházejí z asi 4 mikrolokalit, které se nalézají
méně než 300 metrů od hranice mezi těmito segmenty, je pravděpodobné, že nálezy
z Braitavy a Býčí hory ve skutečnosti reprezentují jedinou lokalitu. Další dřívější
lokalitu ze segmentu Hajský potok (Běťák 2015a), ani dřevo olše coby substrát se
nám během let 2017–2021 ověřit v NP Podyjí nepodařilo.
K otázce fenologie lze poznamenat, že ačkoli optimum pro fruktifikaci nejspíše
představují chladnější období roku, naše nálezy z července 2017 a srpna 2018 na
svědčují schopnosti druhu fruktifikovat celoročně, byť v podobě nepohlavního sta
dia.
Ombrophila violacea (Hedw.) Fr. ‒ plátenice olšová
Hnanice, Daníž, 290 m n. m., odkorněná část padlého kmene Salix v aluviu sezónní vodoteče,
soc. Scutellinia crinita, Ascocoryne sp., 30. XI. 2019 not. H. Čapounová, M. Čapoun. – Ibid.,
1. XI. 2020 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun, conf. (doc. vid.) H.O. Baral (BRNM
829148).
Druh bývá často synonymizován s příbuznou plátenicí fialovou (O.janthina
P. Karst.) a udává se u něj růst na tlejících šiškách a listech (např. Antonín 2006).
Ačkoli O.violacea nejspíše představuje komplex druhů (comm. pers., H.O. Baral,
26. 11. 2020), s druhem O.janthina není totožná, a zatímco zmíněný substrát, zejm.
tlející smrkové šišky, je typičtější právě pro druhého zástupce rodu, O.violacea
obývá spíše odkorněné tlející dřevo padlých a vodou nasáklých kmenů a větví list
náčů (Matočec et al. 2005), zejména olší, bříz a vrb (Medardi 2012). V NP Podyjí se
ji podařilo nalézt pouze na jediném stanovišti.
Rutstroemia bolaris (Batsch) Rehm ‒ terčka žilnatá
ČS: EN
Čížov, Granátové jámy, 390 m n. m., tlející tenké větvičky Carpinus částečně zanořené
v opadu a půdě na okraji teplého smíšeného lesa na vápencovém podloží, 25. III. 2017 leg. et
8
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
9
Plátenice olšová – Ombrophila violacea. NP Podyjí, Daníž, 30. XI. 2019, foto M. Čapoun.
Voskovička černavá – Holwaya mucida. NP Podyjí, Býčí hora, 10. XI. 2018, foto M. Čapoun.
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
det. M. Čapoun (MZ 18460). – Ibid., 2. III. 2019 not. H. Čapounová, M. Čapoun. – Ibid.,
27. III. 2019 not. M. Čapoun. – Mašovice, Mločí údolí, 325 m n. m., tlející tenké větvičky
Carpinus na okraji smíšeného lesa, 28. I. 2018 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun (MZ
18461). – Ibid., 23. III. 2018 not. H. Čapounová. – ZnojmoHradiště, Králův stolec, 340 m
n. m., tlející tenké větvičky Carpinus ve smíšeném lese, 17. III. 2018 leg. et det.
M. Čapounová, H. Čapounová (MZ 18462). – Mašovice, Mašovická střelnice (ochranné
pásmo NP Podyjí), 390 m n. m., tlející tenké větvičky Carpinus na okraji teplé dubohabřiny
na sprašovém podkladu, 9. II. 2019 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun (MZ 18463). – Čížov,
Pole pod Hardeggem, 280 m n. m., tlející tenké větvičky Carpinus na okraji smíšeného lesa
na vápnitém podloží, 22. II. 2020 not. H. Čapounová, M. Čapoun. – Hnanice, Daníž, 290 m
n. m., tlející tenké větvičky Carpinus ve smíšeném lese v potoční nivě, 7. III. 2020 not.
H. Čapounová, M. Čapoun. – Vranov nad Dyjí, Feliciino údolí, 420 m n. m., tlející tenké
větvičky Carpinus na okraji smíšeného lesa, 8. III. 2020 not. H. Čapounová, M. Čapoun.
Lignikolní saprotrof rostoucí na jaře na větvičkách habru (Antonín 2006), ale
i olší (Holec et al. 2012) a také bříz, výjimečně i dubů nebo buku (Hagara 2015).
Diagnostický druh panonských a karpatských či hercynských dubohabřin (Beran et
al. 2016). Afinitu druhu k vápencovému (Svrček 2006c), resp. bazickému podkladu
považujeme i v NP Podyjí za spíše potvrzenou – většina lokalit leží na vápencovém
podloží nebo na spraši, ostatní lokality se nacházejí na nivních sedimentech nebo na
neutrálních či mírně kyselých biotitických horninách, avšak vždy jsou ve velmi těsné
blízkosti depozice spraše (www.geology.cz). Sběr ze sezóny 2017 byl prvonálezem
druhu na území NP, nicméně vzhledem k četnosti recentních nálezů lze předpokládat,
že byl druh v minulosti přehlížen (či spíše výzkumné aktivity neprobíhaly v brzkém
jarním období) a je zde dosti hojný, plodnice jsou však často skryty ve vrstvě opadu.
Sclerencoelia aff. fascicularis3(Alb. & Schwein.) Pärtel & Baral ‒ kornice
Čížov, Klaperův potok dolní, 365 m n. m., stojící mrtvý kmen křovité Salix ve výšce 120–150 cm
nad zemí ve smíšeném porostu (Salix, Betula, Pinus, Acer, Fraxinus) na mírně
ruderalizovaném stanovišti v pokročilejší fázi sukcese (bývalá cesta), 26. XII. 2017 leg.
H. Čapounová, det. (doc. vid.) A. Polhorský, K. Pärtel (BRNM 829136).
Identita této kornice dosud není plně objasněna – sekvenací ITS oblasti DNA
byla zjištěna značná podobnost s typem S.fascicularis, autoři však počítají s analý
zou dalších genetických markerů (comm. pers., K. Pärtel, 23. 8. 2022). Je pravdě
podobně vázána na mrtvé dřevo vrb, nalézána bývá na okorněných stojících kmenech
či připojených větvích.
Z ČR dosud nebyla známa, ze Slovenska existují prozatím nepublikované sběry
(A. Polhorský, comm. pers. 29. 4. 2018). Plodnice byly na lokalitě zaznamenány
10
3Kadri Pärtel (comm. pers. 23. 8. 2022) doporučila pojmenovat taxon Sclerencoelia aff.
S. fascicularis, my však dáváme přednost zavedenému úzu bez vložení zkratky rodového
jména.
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
pouze v zimním období 2017/2018 na jediném kmenu, který během následující se
zóny padl, čímž se urychlil proces jeho rozkladu, a ani na něm, ani na kmenech
v okolí se další plodnice objevit již nepodařilo.
Sclerencoelia fraxinicola Baral & Pärtel ‒ kornice „jasanová“4
Čížov, Klaperův potok dolní, 360 m n. m., mrtvé stojící a padlé okorněné kmeny Fraxinus
v potoční nivě, 11. III. 2017 not. H. Čapounová, M. Čapoun. – Ibid., padlé okorněné kmeny
Fraxinus v potoční nivě, 14. IV. 2017 leg. et det. M. Čapoun (BRNM 829133). – Ibid.,
7. I. 2018 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun (BRNM 829134). – Ibid., 20. XII. 2019 not.
H. Čapounová, M. Čapoun. – Ibid., 15. II. 2020 not. H. Čapounová. –Mašovice, Mločí
údolí, mrtvé stojící a ležící okorněné kmeny jasanu u cesty v potoční nivě, 28. I. 2018 not.
H. Čapounová, M. Čapoun. – Vranov nad Dyjí, Feliciino údolí, 395 m n. m., mrtvý pololežící
okorněný kmen Fraxinus na břehu potoka, 27. IV. 2019 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun
(BRNM 829135).
Taxon popsaný teprve v roce 2017. Je známý zatím pouze z vlhčích oblastí
střední Evropy a je vázán na mrtvé dřevo nebo kůru jasanu ztepilého (Fraxinus ex
celsior). Fruktifikuje prakticky celoročně na odumřelých okorněných tenčích vě
tvičkách, spadaných nebo dosud připojených, a na silnějších nedlouho mrtvých
kmenech, ležících i stojících, a to až do výšky 2 m nad zemí (Pärtel et al. 2016).
V NP Podyjí byl druh od prvonálezu v sezóně 2017 nalézán roztroušeně, vždy v po
točních nivách nebo velmi blízko koryt vodotečí, na stanovištích se vyskytoval po
každé vcelku hojně, často na několika mikrolokalitách, vždy na padlých nebo
stojících kmenech či silnějších větvích hostitele. Nálezy se omezovaly na chladnější
měsíce, je však možné, že v teplejších obdobích byly rychle sesychající plodnice
přehlíženy. Druh též může být, a donedávna jistě také byl, zaměňován za příbuznou
kornici svazčitou – Sclerencoelia fascicularis (Alb. & Schwein.) Pärtel & Baral. Ta
však osidluje vícero hostitelů a její plodnice vyrůstají vždy v těsných shlucích, kdežto
S.fraxinicola je vázána úzce na jasan a fruktifikuje spíše jednotlivě v rozvolněných
skupinách nebo v trsech o pouhých dvou až třech apoteciích (Pärtel et al. 2016).
Dále se krom mikroskopických znaků většinou odlišují také barvou hymenia čer
stvých zralých apotecií – pozorovali jsme, že u S.fraxinicola je hymenium spíše
černohnědé až černé, zatímco u S.fascicularis světle až čokoládově hnědé.
Dosavadní dokladované sběry z území ČR:
sub Sclerencoelia fraxinicola Baral & Pärtel: – Lovečkovické středohoří, Babiny, 571 m n. m,
50°36’6.2“N, 14°7’59.1“E, na spadnutom konári Fraxinus v mladšom náletovom poraste,
11
4Český epiteton se prozatím objevuje pouze v internetových zdrojích (www.houbareni.cz,
www.mykologie.net, www.houbyznojemska.cz a další); vědecký knižní ani časopisecký
zdroj s publikováním tohoto jména se nám nepodařilo dohledat, nicméně proti jeho užívání
jistě nelze mít námitek.
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
30. X. 2015 leg. et det. L. Janošík (PRC 8990). – Železnohorské podhůří, Chrudim, Skála
u Chrasti, Podskala PP, 325 m s. m., Q 6161b, 49°52’3.0’’N, 15°56’52.0’’E, les suťový,
Fraxinus excelsior, opadlá větev, 27. X. 2016 leg. et det. T. Tejklová, R. Doležal, V. Kobera
(HR P103540). – Dolní Poohří, Litoměřice, Písty, Pístecký les PR, 160 m s. m., Q 5550d,
50°24’50.0’’N, 14°7’39.6’’E, tvrdý luh, padlý kmínek Fraxinus, 10. I. 2018 leg. et det.
L. Zíbarová (HR B004620). – Sečská vrchovina, Chrudim, České Lhotice; Krkanka PR;
segment P1D, 385 m s. m., Q 6160b, 49°51’54.6’’N, 15°46’41.9’’E, smíšený les, mladší
výsadba, slabší kmínek Fraxinus excelsior; sub Fraxinus excelsior, Populus tremula, Salix,
2. III. 2019 leg. et det. R. Doležal (HR B001677). – Lounské středohoří, Louny, Chraberce,
Oblík – mimo NPR, 310 m s. m., quadr. 5548d, 50°24’34.4’’N, 13°49’8.5’’E, křovinatá mez,
větev Fraxinus, 19. XI. 2019 leg. et det. L. Zíbarová (HR B013675). – Kutnohorská
pahorkatina, Havlíčkův Brod, Chuchel, Chuchelská stráň PP, 400 m s. m., quadr. 6159d,
49°48’27.2’’N, 15°37’43.9’’E, křovinatá mez – líska, jasan, dub, na padlém menším kmeni
Fraxinus, 14. I. 2020 leg. et det. P. Brůžek (HR B008738). – Hornomoravský úval, Olomouc,
Grygov, Království PR, seg. 4, 205 m s. m., quadr. 6469d, tvrdý luh, trčící větev Fraxinus,
7. III. 2020 leg. L. Zíbarová, T. Tejklová, V. Halasů, det. L. Zíbarová et. al. (HR B013507). –
Úštěcká kotlina, Česká Lípa, Blíževedly, Ronov PP, 455 m s. m., quadr. 5352c, 50°37’16.6’’N,
14°24’49.0’’E, suťový les, větev na padlém kmeni Fraxinus, 27. VII. 2020 leg. et det.
L. Zíbarová (HR B011768).– CHKO České středohoří, Píšťany, mezi Labem a Žernoseckým
jezerem, na padlém tenkém kmeni jasanu, 31. XII. 2021 leg. et det. M. Kříž (PRM 956591).
Podle množství nálezů prezentovaných v internetových zdrojích (www.myko.cz,
www.mykologie.net, www.nahuby.sk a dalších) lze soudit, že jde o druh nacházený
relativně často, ale nebývá vždy dokladován. Je možné, že se nálezy druhu v po
sledních letech množí díky narůstající dostupnosti obligatorního substrátu v souvi
slosti s šířením voskovičky jasanové (Hymenoscyphus fraxineus), invazního
patogenu jasanů, který se v současnosti vyskytuje již prakticky po celé Evropě (Kou
kol et Havrdová 2014).
Doporučujeme zvážit doplnění k. jasanové mezi indikační druhy s konstantním
statusem pro smíšené jasanovoolšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy ve
smyslu Seznamu indikačních druhů hub pro jednotlivé typy přírodních stanovišť
podle Katalogu biotopů České republiky (Beran et al. 2016).
Spathularia flavida Pers. ‒ lopatička kyjovitá
ČS: EN
Syn.: Spathularia clavata (Schaeff. ex Fr.) Sacc.
Vranov nad Dyjí, Býčí hora, 465 m n. m., vrstva smíšeného opadu pod Larix,Betula, Pinus
v náletovém porostu na navážce podél cesty, vrstva jehličí pod Larix pokrývající asfaltový
povrch na okraji cesty, 23. IX. 2017 leg. et det. M. Čapoun (BRNM 829131).
Nehojný, ale dobře známý saprotrof rostoucí v jehličnatých a smíšených lesích
ve vrstvě opadu, a to zejm. pod modříny (Beran 2006), pod smrky, borovicemi, jed
lemi i douglaskami, ale také v hrabance pod listnáči, např. v bučinách (Hagara 2015).
12
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
13
Kornice jasanová – Sclerencoelia fraxinicola. NP Podyjí, Klaperův potok dolní, 7. I. 2018,
foto M. Čapoun (BRNM 829134).
Kornice – Sclerencoelia aff. fascicularis. NP Podyjí, Klaperův potok dolní, 26. XII. 2017,
foto M. Čapoun (BRNM 829136).
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
Týž zdroj připouští i otevřenější biotopy, některé starší i novější práce (např. Pilát
1958, Kautmanová 2005, Della Maggiora 2014) naopak akcentují zastíněná vlhká
či mechatá stanoviště. Ačkoli samotný substrát (hrabanka zpod jehličnanů) má pře
vážně kyselou reakci, lopatička kyjovitá se nevyhýbá bazickým podkladům; např.
Svrček (1960) uvádí nález ze smrkové monokultury na vápenci z Karlštejnska, Mo
ravec (1960) z malých, zřejmě izolovaných smrkových porostů na jižní hranici Mo
helenské hadcové stepi, v ČS (Beran 2006) je zmiňován nález z 80. let 20. stol.
z NPR Vyšenské kopce s převahou teplých poloh na vápenci, první sběr druhu v NP
Podyjí pochází z teplého smíšeného lesa na převážně humózní vápnité půdě zpod
habru, dubu a modřínu (Běťák 2015a). Recentní stanoviště podél cesty v mladém
náletovém porostu na navážce může rovněž obsahovat vápnitý materiál. Krom toho
byly plodnice nalezeny ve vrstvě modřínového jehličí napadaného přímo na asfal
tový povrch cesty, a proto asi není překvapivé, že na takto zranitelném stanovišti byl
druh nalezen pouze ve zmíněné sezóně.
Spathularia rufa auct. ‒ lopatička Neesova
Vranov nad Dyjí, Býčí hora, 450 m n. m., mechem porostlá vrstva opadu pod Larix, Pinus
aBetula na okraji asfaltové cesty, cca 500 m ZJZ od stanoviště S.flavida, 23. IX. 2017 not.
M. Čapoun. – Ibid., 27. IX. 2020 leg. et det. M. Čapoun (BRNM 829132).
14
Lopatička Neesova – Spathularia rufa. NP Podyjí, Býčí hora, 27. IX. 2020, foto M. Čapoun
(BRNM 829132).
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
15
Zde je nejprve třeba upozornit na poněkud komplikovanou taxonomickou si
tuaci, neboť jméno S.rufa je v Evropě chápáno dvojznačně (www.mycobank.org).
Nejstarší je pojmenování S.rufa Schmidel (1776) a je ztotožňováno se S.rufa Nees5
(Persoon 1822), s čímž je pak synonymizováno jméno S.neesii Bres. (Saccardo
1889, Rahm 1966, Maas Geesteranus 1972). Odlišné je pak chápání taxonu s nej
starším pojmenováním S.rufa Swartz (1812) a synonymem S.rufa Cooke, resp.
S.rufa Rabh.6(Saccardo 1889).
Cooke (1879) se domnívá, že taxon v Neesově pojetí (Nees et Sturm 1817)
představuje jen rezavě zbarvenou formu S.flavida, zatímco mnohem později Nann
feldt (1942) vidí situaci přesně naopak – neshledal mikromorfologické rozdíly mezi
skandinávskými sběry S.rufa Swartz a S.flavida Pers. s tím, že studoval některé
přechodové formy a rozdíly v barvě plodnic přisuzuje vlivům vnějších podmínek;
jako dobrý druh pak v jižnějších oblastech kontinentu připouští S.neesii. Ani Maas
Geesteranus (1972) se nedomnívá, že by S.rufa Swartz byla samostatným druhem.
Naopak Raitviir et Leenurm (2000) pokládají za dobrý druh jak S.neesii, tak S.rufa
Cooke. A konečně Medardi (2012) synonymizuje S.rufa Swartz se S.neesii Bres.
Tato nejednoznačnost dosti relativizuje sdělení prezentovaná ve všech pozděj
ších pramenech co do ekologických atributů, jako jsou fenologie či nadmořská výška
(např. Pilát 1958, Della Maggiora 2014). Z našich pozorování vyplývá, že stanoviště
S.flavida aS.rufa v NP Podyjí nejenže vykazují prakticky shodné rysy, ale dokonce
v roce 2014 jsme zaznamenali plodnice S.flavida na recentní lokalitě prvonálezu
S.rufa.
Dosavadní dokladované sběry z území ČR:
sub Spathularia neesii Bres.: Moravský kras, Blansko, Rudice u Blanska; Rudická pískovna
Seč, 510 m s. m., quadr.: 6666c, 49°20’2.0’’N, 16°43’1.0’’E, pískovna, půda, sub Pinus,
24. IX. 2017 leg. J. Hrabáková, det. L. Zíbarová (HR B000852). – Ibid., v mechu pod Larix,
Pinus, Populus tremula, Betula aPicea, 12. X. 2017 leg. et det. J. Hrabáková (BRNM
805023). – Ibid., na zemi, pod Larix decidua, Picea abies aPinus sylvestris, 9. IX. 2020 leg.
et det. H. Ševčíková (BRNM 825978).
Vzhledem k nálezovým datům pokládáme všechny uvedené herbářové položky
za exempláře téhož taxonu. Revize položky BRNM 825978 ukázala rozměry spor
52,4 × 1,9 µm (bez gelatinózního obalu; N = 10) a rozměry vřecek 102,2 × 14,5 µm
(N = 10), u našeho sběru (BRNM 829132) jsme naměřili velikost spor 51,8 × 2,1 µm
5S. rufa Nees je ovšem, coby mladší homonymum S. rufa Schmidel, nelegitimní jméno
(www.indexfungorum.org).
6Databáze MycoBank (www.mycobank.org) ani Index Fungorum (www.indexfungorum.org)
však tato synonyma neznají; navíc S. rufa Cooke, resp. S. rufa Rabh. jsou rovněž nelegi
timními jmény, stejně jako S. rufa Swartz.
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
(bez gelatinózního obalu; N = 15), velikost vřecek pak 103,9 × 14,0 µm (N = 10).
Jedná se tedy prakticky o totožné hodnoty.
Při snaze o determinaci jsme se snažili dopátrat veškerých relevantních zdrojů po
čínaje těmi nejstaršími. Slovní popisy taxonů v těchto pramenech jsou však dosti úsporné,
a tak je nutné často vycházet pouze z ikonografie. Srovnámeli vyobrazení Neesovo
(Nees et Sturm 1817, tab. XVII.) a Cookovo (Cooke 1879, plate 95), jsou plodnice na
šeho sběru svou barvou podobnější prvému pojetí, morfologicky však spíše druhému.
Autorem, jenž poskytuje explicitní popis makroskopických i mikroskopických znaků
a srovnání obou taxonů, je Saccardo (1889), který u S.rufa Swartz uvádí rozměry vřecek
80 × 12 µm a výtrusů 30 × 2–3 µm, zatímco u S.neesii Bres. rozměry 110–150 × 12–18
µm, resp. 60–80 × 1,5–2 µm. Náš sběr, jakkoli můžeme považovat mikroskopované
plodnice, ergo spory za nedozrálé, nelze s jistotou přiřadit k ani jednomu z obou taxonů.
Nedávno provedená a vcelku robustní fylogenetická studie Ge et al. (2014) uká
zala, že zatímco S.flavida tvoří dobře ohraničený klad, S.rufa spolu se S.velutipes
přísluší do paralelního kladu. Bohužel, ani tento zdroj nepřinesl rozluštění našeho
problému – studie zkoumala z velké většiny východoasijské sběry zástupců rodu
s až nečekaně bohatou druhovou diverzitou. Autoři se rozhodli předpokládat, vy
cházeje ze dvou zdrojů (Nannfeldt 1942, Rahm 1966), že se v Evropě vyskytují
pouze dva zástupci rodu Spathularia – S.flavida aS.rufa. Do své studie však zařadili
pouze jeden jediný evropský exemplář označený jako Spathularia rufa, a to bez
autorské specifikace; makroskopický ani mikroskopický popis autoři také neuvádějí,
a tak lze jen podle fotodokumentace (Ge et al. 2014, p. 2) odhadnout, že analyzován
byl zástupce taxonu S.rufa Nees. Je proto možné, že budoucí molekulární studie
evropských sběrů pojmenovaných S.rufa či S.neesii ukážou rovněž přítomnost kryp
tických druhů. Proto ponecháváme determinaci našeho sběru nejednoznačnou a totéž
konstatujeme u revize herbářové položky BRNM 825978.
Všechny dosud dokladované sběry z ČR tedy pocházejí pouze ze dvou lokalit
na jižní Moravě, v obou případech z narušených stanovišť, a jedná se výhradně o re
centní sběry ze sezón 2017 a 2020. Je však možné, že se mohou v některém z herbářů
skrývat další sběry tohoto taxonu určené kupříkladu jako neobvykle zbarvené exem
pláře S.flavida.
Vibrissea flavovirens (Pers.) Korf & J. R. Dixon ‒ míhavka žlutozelená
syn.: Vibrissea pezizoides Lib. ex Phillips, Apostemidium torrenticola Graddon
Lukov, Na Příčkách (Faltýskův mlýn), 275 m n. m., fragment listnáče (?Alnus) částečně
zanořený ve vodě v hromadě naplaveného dřeva, umělé vedlejší rameno řeky Dyje (bývalý
mlýnský náhon), 30. V. 2020 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun (BRNM 829149).
Vzácný, ale celosvětově rozšířený (Zheng et Zhuang 2017) druh rostoucí na
odumřelém dřevě listnáčů alespoň částečně zanořeném ve vodě. Preferuje zejména
16
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
dřevo olší a vrb (Ševčíková et Antonín 2017), přičemž obvyklým stanovištěm tohoto
druhu i dalších zástupců rodu bývají potoky, potůčky a prameniště a jejich bezpro
střední okolí (např. Sánchez 1967, Holec et al. 2015 a další). Ačkoli předpoklad in
dikační hodnoty druhu ve vztahu k čistotě prostředí (Ševčíková et Antonín 2017)
v dalších dostupných zdrojích není výslovně uváděn a např. Matočec et al. (2005)
publikovali sběr z větve spadlé do kaluže, biotop našeho prvonálezu pro NP Podyjí
je přece jen poněkud překvapivý – koryto bývalého mlýnského náhonu bylo v době
nálezu zcela přehrazeno několikametrovou kupou naplavených větví, úlomků
kmenů, zbytků rostlin a dalšího rozkládajícího se materiálu do té míry, že hladina
před touto bariérou byla prakticky nehybná, pokrytá silnou zapáchající vrstvou tlející
biomasy smíšené s plastovým odpadem. Plodnice byly nalezeny přibližně uprostřed
bariéry, a to na jediném fragmentu kmene či kořene, který spočíval větší částí pod
úrovní hladiny, kde voda stále, byť velmi pomalu, proudila.
SORDARIOMYCETES
Illosporiopsis christiansenii (B. L. Brady & D. Hawksw.) D. Hawksw.
syn.: Hobsonia christiansenii B. L. Brady & D. Hawksw.
Havraníky, Sealsfieldův kámen, 305 m n. m., stélky Physcia sp. na suchých větvích Populus,
2. XI. 2018 leg. H. Čapounová, det. M. Čapoun (BRNM 829151). – Mašovice, Mašovická
střelnice (ochranné pásmo NP Podyjí), 395 m n. m., stélky Physcia sp. na suché větvi listnáče,
9. II. 2019 leg. M. Čapounová, det. M. Čapoun (BRNM 829152). – Hnanice, Daníž, 305 m
n. m., stélky Physcia sp. na suché větvi Quercus, 30. XI. 2019 not. H. Čapounová.
Mitosporický lichenikolní parazit s nedořešenou taxonomií osidlující stélky li
šejníků, zejm. svícníku jednobarevného (Candelaria concolor agg.) nebo terčovníků
rodů Physcia aXanthoria, které vyrůstají na úživnější kůře listnatých dřevin (Lowen
et al. 1986). Kocourková (2000) uvádí další hostitele – terčovníky z rodů Phaeo
physcia nebo Physconia a terčovky z rodu Melanelia. Britský autor T. Preece do
plňuje jiné známé hostitele – červovýtrusku řasovou (Scoliciosporum chlorococcum),
misničku šedivou (Aspicilia cinerea), porpidii bělomodrou (Porpidia albocaerules
cens) a terčovku brázditou (Parmelia sulcata), a dále nabízí fenologické hledisko;
dle pozorování či sběrů z let 1985–20107se fenologickým optimem jeví chladné
měsíce roku s maximem v lednu, únoru a březnu, a naopak během období duben–
červenec je zaznamenáno pouze jediné pozorování (Preece 2011). V NP Podyjí byl
tento neobvyklý druh sbírán poprvé v listopadu 2018 a také další období sběru do
svědčují, že drobnější, ale nápadná měkká růžová sporodochia lze na příhodných
hostitelích nalézt skutečně spíše v chladnějších a vlhčích obdobích roku.
17
7Preece zde, bohužel, explicitně neuvádí, zda se jedná o data z Anglie či celé Velké Británie.
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
18
Míhavka žlutozelená – Vibrissea flavovirens. NP Podyjí, Na Příčkách (Faltýskův mlýn),
30. V. 2020, foto M. Čapoun (BRNM 829149).
Tvarožnička růžová – Illosporiopsis christiansenii. NP Podyjí, Daníž, 30. XI. 2019, foto
M. Čapoun.
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
Vzhledem ke způsobu růstu a podle množství nálezů prezentovaných v interne
tových zdrojích (např. www.nahuby.sk) se můžeme domnívat, že se jedná spíše o pře
hlížený než vzácný druh. Položky se ve veřejných ani soukromých herbářích prakticky
nenacházejí, výjimkou jsou 2 sběry uložené v herbáři Národního muzea v Praze:
sub Hobsonia christiansenii B. L. Brady et D. Hawksw.: Bohemia merid., montes Šumava,
vicum Černý Kříž, distr. Prachatice, ad marginem sphagneti Mrtvý luh, ad corticem (Populus
tremula), matrix: Physcia aipolia, alt. 740 m s. m., 27. VIII. 1993 leg. Z. Palice, det.
J. Kocourková (PRM 892039). – Southern Bohemia, Distr. Prachatice, Šumava mts., Zátoň,
0.5 km NE of village, near railway station, at path through pastures, on bark of old Acer
pseudoplatanus, 890 m, MTB: 7048b, matrix: Physcia adscendens (Fr.) H. Olivier, 6. X. 2001
leg. P. Kocourek and J. Kocourková, det. J. Kocourková (PRM 896027).
Makroskopicky poněkud podobné jsou další dvě lichenikolní houby – blízce
příbuzný druh Illosporium carneum, který však parazituje na lišejnících z rodu háv
natka (Peltigera spp.), a také bazidiomycet Marchandiomyces corallinus, který vy
tváří tuhá sklerocia (Sikaroodi et al. 2001).
Rod Illosporiopsis, prozatím monotypický, dosud nemá české pojmenování
a vytvářet kalk je pochopitelně nemyslitelné. S ohledem na rozměry a konzistenci
sporodochií a při zachování feminina tedy navrhujeme rodové jméno „tvarožnička“,
pro druh I.christiansenii pak jméno „tvarožnička růžová“.
Trichoderma sulphureum (Schwein.) Jaklitsch & Voglmayr ‒ masenka sírová
Syn.: Hypocrea sulphurea (Schwein.) Sacc.
Čížov, Klaperův potok dolní, 365 m n. m., stará plodnice Exidia sp. na tlející větvi listnáče,
28. X. 2017 not. H. Čapounová, M. Čapoun. – Čížov, Kozí stezky, 380 m n. m., stará plodnice
Exidia sp. na kůře tlející větve Carpinus ve smíšeném lese na vápenci, 12. VII. 2020 leg.
H. Čapounová, det. M. Čapoun (BRNM 829150).
Nápadný fungikolní parazit napadající plodnice některých druhů rodu černorosol
(Exidia spp.), u rakouských sběrů z okolí Vídně, z Burgenlandu a Štýrska je udávána
„nejčastěji E. glandulosa (= E. plana)“ (Jaklitsch 2011, p. 159), čímž má autor na
mysli pravděpodobně černorosol bukový (Exidia nigricans (With.) P. Roberts). Podle
tohoto zdroje i podle Overton et al. (2006) se stromata mohou nacházet také na od
korněném dřevě i bez zjevné přítomnosti plodnic hostitele, zkušenosti z našich nálezů
dokládají výskyt také na kůře tlejícího dřeva. Prvonález v NP Podyjí.
Zajímavá je situace v nomenklatuře v souvislosti s preferencí užívání anamorf
ního versus teleomorfního rodového jména (zde konkrétně Trichoderma oproti Hy
pocrea). Rossman et al. (2013), kteří řešili tuto problematiku u dvanácti rodů tří
čeledí řádu Hypocreales8, zde argumentují ve prospěch užívání anamorfního jména,
19
8Kromě rodů z čeledi Hypocreaceae autoři zpracovali také několik rodů čeledí Bionectriaceae
a Nectriaceae.
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
nicméně povaha této argumentace se nám jeví poněkud kuriózní. Pro preferenci
jména Trichoderma byla rozhodující zejm. průmyslovětechnologická a komerční
hlediska a poslední instancí bylo hlasování 75 odborníků věnujících se tomuto rodu,
přičemž výsledkem bylo skóre 54 ku 22 (sic!; Rossman et al. 2013, p. 46) ve pro
spěch jména Trichoderma. Také z tohoto důvodu se domníváme, že by v dohledné
době mohlo dojít k dalším změnám.
Poděkování
Děkujeme odborným pracovníkům muzeí a kurátorům veřejných mykologic
kých herbářů za informace o herbářových položkách: Magdě Bábkové Hrochové,
Miroslavu Beranovi, Danielu Dvořákovi, Evě Charvátové, Lukáši Janošíkovi, On
dřeji Koukolovi, Ondřeji Peksovi, Zdeně Rozbrojové, Miroslavě Šandové a Tereze
Tejklové; Markétě Šandové navíc za obsáhlou fotodokumentaci herbářových položek
PRM. Jaroslavu Čápovi, Oldřichu Jindřichovi, Martinu Křížovi, Patriku Mlčochovi,
Zuzaně Sochorové a Lucii Zíbarové děkujeme za informace o vlastních sběrech,
Viktorii Halasů navíc za mnohou inspiraci a Janu Běťákovi také za podnětné připo
mínky k rukopisu. Haně Ševčíkové a Radomíru Němcovi děkujeme za uložení po
ložek do herbářů BRNM a MZ. Zvláštní poděkování pak patří Vladimíru Antonínovi
za důvěru a také recenzentovi za povzbudivou zpětnou vazbu.
Literatura
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. – Academia, Libri, Praha.
Antonín V., Běťák J. (2013): First record of Xeromphalina cauticinalis (Basidiomycota, Agari
cales) in the Czech Republic. – Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae 98(1): 99–104.
Antonín V., Vágner A. (2000): Makromycety / Makromyceten. In: Antonín V., Gruna B., Hra
dílek Z., Vágner A., Vězda A.: Houby, lišejníky a mechorosty Národního parku Podyjí
/ Pilze, Flechten und Moose des Nationalparks Thayatal. Masarykova univerzita, Brno,
29–96.
Beran M. (2006): Spathularia flavida Pers. – In: Holec J., Beran M., eds., Červený seznam
hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24: 62.
Beran M., Kříž M., Holec J. (2016): Makromycety. – In: Hofmeister J., Hošek J., eds., Se
znamy indikačních druhů živočichů a hub pro jednotlivé typy přírodních stanovišť podle
Katalogu biotopů ČR, 15–72. Ekologické služby s.r.o.
Běťák J. (2015a): Inventarizační mykologický průzkum vybraných lokalit v NP Podyjí. Zá
věrečná zpráva z let 2010–2014. – [Ms., depon. in Správa NP Podyjí].
Běťák J. (2015b): Reliktní jedlové a smrkové porosty v údolí Dyje – významná refugia hor
ských druhů hub. – Thayensia 12: 79–118.
20
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
21
Běťák J., Čapoun M. (2015): Špičatička stepní (Galeropsis desertorum) znovu objevena
v České republice. – Thayensia 12: 119–127.
Běťák J., Dvořák D. (2014): Nové druhy české mykobioty z Národního parku Podyjí (Corti
narius scaurotraganoides, Crepidotus ehrendorferi, Lepiota ochraceofulva) a poznámky
k jejich ekologii a rozšíření. – Thayensia 11: 77–88.
Cooke M. C. (1879): Mycographia, seu Icones fungorum. Figures of fungi from all parts of
the world. Vol. 1. – Williams & Norgate, London.
Della Maggiora M. (2014): Funghi dall’aspetto particolare VII. Cudonia, Spathularia, Leotia
e Sarcoleotia. – MicoPonte 8: 36–46.
Dvořák D. (2022): Geastrum britannicum – nový druh české mykobioty. – Mykologické Listy
no. 151: 29–34.
Ge Z.W., Yang Z. L., Pfister D. H., Carbone M., Bau T., Smith M. E. (2014): Multigene
Molecular Phylogeny and Biogeographic Diversification of the Earth Tongue Fungi in
the Genera Cudonia and Spathularia (Rhytismatales, Ascomycota). – PLoS ONE 9(8):
1–13.
Hagara L. (2015): Ottova encyklopedie hub. – Ottovo nakladatelství, Praha.
Holec J., Beran M., eds. (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. – Pří
roda, Praha, 24: 1–282.
Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. – Academia, Praha.
Holec J., Kříž M., Pouzar Z., Šandová M. (2015): Boubínský prales virgin forest, a Central
European refugium of borealmontane and oldgrowth forest fungi. – Czech Mycology
67(2): 157–226.
Jaklitsch W. M. (2011): European species of Hypocrea part II: species with hyaline ascospores.
– Fungal Diversity 48: 1–250.
Kautmanová I. (2005): Redlist species of fungi held in the collections of Slovak National Mu
seum – Natural History Museum (BRA). II. Endangered species (EN). – Acta Rerum
Naturalium Musei Nationalis Slovaci 51: 3–14.
Kocourková J. (2000): Lichenicolous fungi of the Czech Republic. (The first commented
checklist). – Acta Musei Nationalis Pragae, Series B – Historia Naturalis Prague: Natio
nal Museum 55 [1999](34): 59–169.
Koukol O., Havrdová L. (2014): Vřeckovýtrusná zkáza jasanů. – Živa 1: 7–10.
Kříž M., Špinar P., Valda S. (2017): Zajímavé druhy hub z lokality Slávnice u Pořežan v jižních
Čechách. – Mykologické Listy no. 136: 61–74.
Lowen R., Brady B. L., Hawksworth D. L., Paterson R. R. M. (1986): Two New Lichenicolous
Species of Hobsonia. – Mycologia 78(5): 842–846.
Maas Geesteranus R. A. (1972): Spathularia and Spathulariopsis. – Proceedings of the Ko
ninklijke Nederlandse Akademie van Wetenschappen, Series C, 75: 243–255.
Matočec N., KrisaiGreilhuber I., Scheuer Ch. (2005): Austrian discomycetous fungi 1. An
annotated list of species recently collected in the Eastern Alps and the Peripannonic area.
– Österreichische Zeitschrift für Pilzkunde 14: 309–331.
Mihál I., Blanár D., Glejdura S. (2015): Enhancing knowledge of mycoflora (Myxomycota,
Zygomycota, Ascomycota, Basidiomycota) in oakhornbeam forests in the vicinity of
Mykologické listy, Praha, no. 154, 2023. ISSN 12135887
the magnesite plants at Lubeník and Jelšava (central Slovakia). – Thaiszia – Journal of
Botany 25(2): 121–142.
Moravec Z. (1960): The Mohelno serpentine steppe. – Česká Mykologie 14 (2): 101–108.
Nannfeldt J. A. (1942): The Geoglossaceae of Sweden (with regard also to the surrounding
countries). – Arkiv för Botanik 30A: 1–67.
Nees von Esenbeck C. G., Sturm J. (1817): Das System der Pilze und Schwamme: ein Versuch.
– In der Stahelschen Buchhandlung, Wurzburg.
Overton B. E., Stewart E. L., Geiser D. M. (2006): Taxonomy and phylogenetic relationships
of nine species of Hypocrea with anamorphs assignable to Trichoderma section Hypo
creanum. – Studies in Mycology 56: 39–65.
Pärtel K., Baral H.O., Tamm H., Põldmaa K. (2016): Evidence for the polyphyly of Encoelia
and Encoelioideae with reconsideration of respective families in Leotiomycetes. – Fungal
Diversity 82: 183–219.
Persoon Ch. H. (1822): Mycologia europaea. Classis prima. – Impensibus Ioanni Iacobi Palmii.
Pilát A. (1958): Lopatička Neesova – Spathularia neesii Bres. ve Vysokých Tatrách. – Česká
Mykologie 12(3): 184–185.
Preece T. (2011): Another lichenicolous fungus you can look out for – Illosporiopsis christi
ansenii. – British Lichen Society Bulletin 109: 38–41.
Rahm E. (1966): Geoglossaceae im Hochtal von Arosa. – Schweizerische Zeitschrift für Pilz
kunde 44(11): 165–179.
Raitviir A., Leenurm K. (2000): New species and new records of Ascomycetes from Estonia.
– Folia Cryptogamica Estonica 37: 85–92.
Rossman A.Y., Seifert K. A., Samuels G. J., Minnis A. M., Schroers H. J., Lombard L., Crous
P. W., Põldmaa K., Cannon P. F., Summerbell R. C., Geiser D. M., Zhuang W. Y., Hiro
oka Y., Herrera C., SalgadoSalazar C., Chaverri P. (2013): Genera in Bionectriaceae,
Hypocreaceae, and Nectriaceae (Hypocreales) proposed for acceptance or rejection. –
IMA Fungus 4(1): 41–51.
Saccardo P. A. (1889): Sylloge fungorum omnium hucusque cognitorum, Vol. VIII. Disco
mycetum et Phymatosphaeriacearum. – Sumptibus auctoris, Patavia.
Sánchez A. (1967): The Sections Apostemium and Microstemium of the Genus Vibrissea
(Fungi). – The Journal of Agriculture of the University of Puerto Rico 51(1): 79–93.
Sikaroodi M., Lawrey J. D., Hawksworth D. L., Depriest P. T. (2001): The phylogenetic po
sition of selected lichenicolous fungi: Hobsonia, Illosporium, and Marchandiomyces. –
Mycological Research 105(4): 453–460.
Správa NP Podyjí (2021a): Odbahnění Čížovského malého rybníku pro podporu biodiverzity
na území NP Podyjí. – https://www.nppodyji.cz/odbahnenicizovskehomalehorybniku
propodporubiodiverzity (navštíveno 5. 11. 2021)
Správa NP Podyjí (2021b): V Čížovském malém rybníku může být po rekonstrukci více vody.
Přibyla i nová tůň. – https://www.nppodyji.cz/vcizovskemmalemrybnikumuzebyt
porekonstrukcivicevody (navštíveno 5. 11. 2021)
Stejskal R. (2011): Mapa jednotné lokalizace nálezových dat v národních parcích Podyjí
a Thayatal. – Thayensia 8: 315–322.
22
M. Čapoun, H. Čapounová, M. Čapounová: Vzácnější a málo známé askomycety...
Suková M. (2005): A revision of selected material of lignicolous species of Brunnipila, Ca
pitotricha, Dasyscyphella and Neodasyscypha from the Czech Republic. – Czech My
cology 57(1–2): 139–172.
Svrček M. (1960): Eine mykofloristische Skizze der Umgebung von Karlštejn (Karlstein) im
Mittelböhmen. – Česká Mykologie 14(2): 67–86.
Svrček M. (1982): New or less known Discomycetes. XI. – Česká Mykologie 36(3): 146–153.
Svrček M. (2006a): Ascotremella faginea (Peck) Seaver – In: Holec J., Beran M., eds., Čer
vený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24: 47.
Svrček M. (2006b): Cudoniella clavus (Alb. et Schwein.) Dennis – In: Holec J., Beran M.,
eds., Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24: 50.
Svrček M. (2006c): Rutstroemia bolaris (Batsch) Rehm – In: Holec J., Beran M., eds., Čer
vený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24: 61.
Šandová M., Nilsson R. H., Kolařík M. (2018): Relationships within Capitotricha bicolor
(Lachnaceae, Ascomycota) as inferred from ITS rDNA sequences, including some notes
on the Brunnipila and Erioscyphella clades, – Mycological Progress 17(1–2): 89–101.
Ševčíková H., Antonín V. (2017): Makromycety PP Belfrídský potok. – [Ms. depon. in: Po
bočka České společnosti ornitologické na Vysočině, Jihlava a Moravské zemské mu
zeum, botanické oddělení, Brno].
Tomšovský M., Čapounová H., Čapoun M. (2021): Outkovečka libovonná poprvé nalezena
v České republice. – Mykologické Listy no. 148: 9–18.
Zheng H.D., Zhuang W.Y. (2017): Chlorovibrissea korfii sp. nov. from northern hemisphere
and Vibrissea flavovirens new to China. – MycoKeys 26: 1–11.
23
MYKOLOGICKÉ
LISTY 154
Kropilečka jednovýtrusá – Unilacryma unispora. PR Kostelecké bory, 12. VII. 2021, foto L. Zíba
rová (k článku na str. 34).
Kornice nejlysejší – Encoelia glaberrima. NP Podyjí, Granátové jámy, 28. VII. 2018, foto M. Ča
poun (BRNM 829054) (k článku na str. 1).
Časopis
České vědecké společnosti pro mykologii
Praha 2023
ISSN 12135887
